Lidský dohled není jen technická pojistka proti chybám, ale garance institucionální důvěry. Každý obsah mířící k publiku má mít dohledatelného lidského autora/editora, který ručí za ověření, kontext a formulaci.
Proč dohled = obranná linie
- Měřitelná chybovost. Test BBC/EBU na 2 700+ odpovědích čtyř hlavních AI asistentů našel zkreslení zpravodajství zhruba ve 45 % případů (fletcher-verckist-2025, cesky-rozhlas-2025). Při takové míře selhání je dohledatelný lidský editor poslední pojistka, ne formalita.
- Dohledatelný autor/editor u každého výstupu. Report doporučuje (doporučení #4), aby za každým obsahem mířícím k publiku stála konkrétní lidská odpovědnost za ověření a kontext.
- Média staví legitimitu na tom, že výrok lze přiřadit zdroji, kontextu a odpovědnosti. Když AI tenhle řetězec naruší (viz halucinace-falesne-atribuce), poškozuje samotný mechanismus důvěry.
Kde hranice leží
- Asistenční zóna (dohled lehčí) vs. verifikační/tvůrčí jádro (dohled nepřenositelný): ověřování faktů, posuzování relevance zdrojů a psaní finálních textů zůstávají lidská role (wu-2024, Cools & Diakopoulos 2024). Mapování viz exo-zurnalistika.
- Value-motivated use (wu-2024): novináři vymezují AI hranice ne z konzervativnosti, ale aby chránili přesnost, ověřitelnost a integritu — i když by jim nástroj ušetřil čas.
- Minimální garantovaná spolehlivost > maximální potenciál: AI se v tvrdém zpravodajství hodnotí podle nejhoršího běžného výstupu, ne nejlepšího; i vypuštěný zápor nebo ztracený kontext může obrátit význam (Jan Cibulka, ČRo, nfnz-debata).
- Dohled chrání i autorskou odlišnost proti homogenizaci, ne jen fakta (viz exo-zurnalistika). Novináři sami vnímají riziko oslabení úsudku (cools-diakopoulos-2024).
Vztah k publikování
Tahle wiki princip aplikuje i na sebe: generování ≠ publikování. Drafty jsou AI, finální odpovědnost lidská. Dohled je zároveň předpokladem důvěryhodné deklarace AI — deklarovat „kdo ověřil” má smysl jen tam, kde někdo opravdu ověřuje.